I will be... - Prolog

Bim… Bam… Bim… Bam… Hodiny odbíjejí půlnoc, chtějí mě tím zvukem upozornit, že bych si měla jít lehnout, oddat se spánku, jež by mě následně předal pomocníkům snům. Ale já nemůžu, dost dostatečně se nechci propadnout do říše snů. Lžu, lžu sama sobě, ale pomáhá mi to přežít dnešek, pomáhá mi to dožít se zítřka. Jak ráda bych se přikryla a pevně se nechala sevřít spánkem, ale kde mám jistotu, že opět neuvidím tu scénu, že se mi nebudeš zjevovat ty? Já už nemůžu dál, už nechci, je to všechno nad moje síly. Táhne se to za mnou jak stín. Kdykoliv se otočím, je tam, kdykoliv se podívám doprava, směje se mi. Jak ráda bych se zbavila a žila ze dne na den a nepřežívala z dneška na zítřek. Víš, Harry, za to všechno můžeš ty. Kdybys nebyl ten typický nebelvírčan, co bojuje jen za „správnou“ věc, vše by bylo jinak. My dva byli odlišní, přesto stejní. My věřili“ My bojovali! Stálo nás to tolik sil, tolik probdělých nocí a i slzy plné zoufalství z čiré beznaděje, když jsme ani jeden nevěděli kudy dál ani co přinese zítřek.

Jak ráda bych se tě zeptala, proč jsi to udělal? Mohl jsi mít mámu, tátu, sestru i bratra, tak proč? Nebyli jsme ti dost dobří nebo ti to bylo snad málo? Už nikdy mi neodpovíš na moje otázky, už nikdy tě neuvidím, trápí mě pomyšlení, že tady za to všechno nesu odpovědnost i já. Ano, tohle je ten důvod mého strachu zavřít oči. Vidím to před sebou, jakoby se to stalo včera a přitom už je to tak dlouho, co jsi… Ne, nedokážu to říct, smířit se s tím. Ještě stále potřebuju čas. Sny ty zacelené rány znovu otevřenou a tím spustí znovu gramofonovou desku s nekonečnými výčitkami. Jak ráda bych si šla lehnout, zavřela oči a viděla obyčejné věci, jež se ve snech dějí. Třeba že umím létat nebo umím mluvit se zvířaty. Tohle jsou ty sny, po kterých se mi stýská, tohle jsou ty sny, které si chci nechat zdát. Jsou obyčejné, lidské, tak z jakého důvodu já mám nést tu vinu? Proč bych se měla věčně obviňovat? Potřebuju klid, důvod, jež by moje výčitky odstranil. Kdo mi radu dá? Kdo mu pomocnou ruku podá?

Ptal ses mě, jak to tedy všechno bylo. Nepověděla jsem ti nic z toho a možná právě z toho důvodu, jsi nikdy neřekl to kouzelné slůvko: „Mami.“ Dokonce jsi ani neobjal tátu, nepopral se s bratrem kvůli holce ani… Mohl jsi být šťastný a ty sis vybral tu druhou, tu nešťastnou stranu. Tak proč sakra? Kdyby ses tenkrát řídil mými pokyny: „Nikam nechoď, zůstaň ve škole,“ mohla bych ti to všechno povědět.

Pamatuju na ten den, kdy jsem ho viděla poprvé. Možná si myslíš, že jsem se tady na tu stranu přidala právě kvůli němu ale ne. Vždy mě to lákalo, ráda jsem viděla, jak ostatní trpí, poslouchala ten jejich křik a vyžívala se v mučení, zabíjení. To zjištění mi akorát dodalo odvahy to udělat tak brzy.

Pozorně jsem zkoumala jeho tvář a říkala si: „Mám jeho oči, ústa a dokonce i vlasy. Jsem mu tak moc podobná. Vzhledově, povahově. Kdyby si té podobnosti všiml. Musím se snažit a třeba…“ Dělala jsem si marné naděje, ale on neviděl, neslyšel. Byla jsem pro něj jen jedním z podřadných, bezvýznamných smrtijedů, jakých byly stovky v jeho řadách. Moje cesta nebyla bez překážek, jak sis možná myslel.

Ten jeho chladný hlas mluvil ke všem, šel s něj strach a já si tolik přála slyšet i ten druhý, ten jiný, ten plný náklonnosti. Já se dočkala, ale ty, Harry, ty jsi měl smůlu. On není takový, jak sis myslel. Dá se s ním bez problémů bavit, svěřit problémy, ač se to zdá prapodivné. Nepoznal jsi ho a to byla jeden z mnoha omylů, ale zpět k tomu, co jsem ti tehdy měla říci.

Trápila jsem se tím, že jsem jen jedním z těch nepotřebných služebníků. Sžírala mě ta představa, že mě třeba zabijí a on by si ani nevšiml, nestýskalo by se mu! Chtěla jsem nějaký úkol, jenž by vyvrátil mou neschopnost a dokázal, že i něco umím! A pak přišel, nečekaně si mě k sobě zavolal a já dostala svůj první důležitý úkol. Bála jsem se, netušila, co mě čeká, ale moje obavy zmizely, když jsem se bez problému přimíchala mezi tvé kamarády. S tebou to bylo krapet těžší, nic se však nemá vzdávat předem!

Kráčela jsem úzkou uličkou vlaku a hledala kupé, kde ses nacházel. Odmítala jsem si přisednout ke Zmijozelským i k těm, kteří mi nabízeli místo. A sláva! Zajásala jsem tehdy v duchu a otevřela dveře.


„Ahoj, můžu si přisednout?“ Mile jsem se usmála a čekala na tvou odpověď, která mě velice překvapila… isednout ke Zmijozelským i k těm, kteří mi nabízeli místo. A sláva! Zajásala jsem tehdy v duchu a otevřela dveře.

||

Prolog